Slova jako populismus jsou v souvislosti s politikou pronášena stále častěji. A není divu, popularita politiků, které bychom mohli označit právě jako populistické, neustále stoupá. Tento trend vidíme nejen u nás, ale v podstatě po celém světě. Zatímco dříve jsme od něj pozorovali odklon, dnes se k nim pomalu vracíme. A to samozřejmě není bezdůvodné.
Nejprve je potřeba si říci, kdo to vlastně populistický politik je. Jedná se o politika, který v podstatě říká pouze to, co lidé chtějí slyšet. Jasně například ukazuje na viníka dané situace a přesvědčuje, že pokud bude zvolen, pak bude situace mnohem lepší.
To by samozřejmě nebylo nic špatného – každý politik musí být již z popisu své práce alespoň trochu populista, pokud se chce ve své funkci udržet. Ovšem pokud to zachází skutečně až do extrémů, jak v mnohých případech vidíme, není to zrovna dobře. A problém je, že právě tito extrémnější politici jsou dnes čím dál oblíbenější.
Tím, co na nich lidi přitahuje, je fakt, že často problémy značně zjednodušují. Ekonomika je komplexní obor, a její vývoj je často dán celou řadou domácích i zahraničních faktorů. Populisté však vždy mají naprosto jednoduchý důvod, proč je situace právě taková, což na voliče působí značně dobře. Působí to na ně tak, že se daný politik nebojí nazvat věci pravými jmény, i když tomu tak ve skutečnosti není.
Často také nabízí podobně jednoduchá řešení těchto problémů, což opět na řadu voličů dobře působí. A mnoho z nich nemá dostatek znalostí, aby si uvědomilo, že tato řešení jsou ve skutečnosti nereálná.
Přidat sem musíme také stoupající nespokojenost s „nepopulistickými“ vládami, které toho podle názoru mnoha lidí dělají málo, a pokud už něco, tak špatně. Příkladem může být i naše vláda, která sice úspěchy má, avšak nedokáže je dobře vykomunikovat lidem. Tím však právě nahrává populistům, kteří se toho nebojí využít. Zda se jim to podaří uvidíme po dalších volbách.